Ahoj dvounožci, jmenuju se Goro a jsem labrador, takovej vyšší, nohatej labrador. Co miluju, co Vám prostě musím říct, jsou procházky. Páni, já vystřelím z útulku jak střela a letím a letím. A jenom slyším: "Goroušku, zpomal, netahej!" Já Vám mám prostě takovou radost, že na toho člověka na druhým konci vodítka začnu myslet až po chvíli. Druhá moje vášeň, o nic menší než ta první, je jídlo. Ale dobrý jídlo! Žádný suchý granulky, to ať na mě nikdo nezkouší. Masíčka, konzervičky, sušené pamlsečky, jó, to bych mohl jíst pořád. Tak a třetí věc, co Vám o sobě musím říct, že mám rád, to je mazlení. Ale mazlení vod lidí, co znám, co už jsem mohl pomalu a v klidu poznat, co jsou jako bezpečný, chápete. Žádný hrr seznamovačky, ale v klidu s rozvahou se poznat a pak jsem Váš.

Nerad vo tom mluvím, ale vy dvojnožci ten vzhled hrozně řešíte, tak musím... Já mám na sobě jizvy - popáleniny od vařicí vody od dvojnožců, co mě měli na řetězu a jenom do mě kopali a jináč mi ubližovali. No a jíst mi taky nedávali, byl jsem dost kostnatej. Sice to trvalo hodně let, ale pak přišli jiní dvojnožci s lejstry a vzali mě zaplať pánbůh pryč.

JAKÝ DOMOV HLEDÁM: Opravdu rád bych k páníčkům, co se mnou zvládnou na těch vycházkách chodit, co se mi budou věnovat a jináč si mě hýčkat. Celej život jsem žil venku, rád bych teda do rodinnýho domku, kde budu mít zahradu na srandičky a pak budu moct bejt s Váma taky jako na kousíček doma. Protože já mám dvojnožce, se kterýma se v klidu poznám, moc rád a chci bejt s nima. S malejma dvojnožcema se neznám, ale jsem dost velkej a nemotornej, a tak bych radši šel někam, kde už jsou velký. Jako moc rád budu s fenečkou, jsem kastrovanej, neškodnej a taky gentleman. Jen u jídla mě hlídejte, hodně let jsem hladověl, tak si jídlo hlídám. S psím klukem to neslibuju, tam bych mohl bejt nepříjemnej, muselo by se vozkoušet. S kočičkama jsem v pohodě, nijak mě neberou.

Musim přiznat barvu, víc než půl rok čekám v útulku u tet, a měl jsem jednu šanci na domov. Ale vrátil jsem se. Nic špatnýho jsem neudělal, byl jsem cajk, ale, no, hrabal jsem a zdrhal pod plotem. Asi jsem se nudil, nevím jistě takhle zpětně, co mě k tomu vedlo. V útulku to nedělám, tak tety koukaly jak puk. Nejni důvod hejtit, měl jsem prostě první šanci, a nevyšla. Někdy si to sedne jak prdel na hrnec a dvounožci se snaží dělat možný a nemožný, abychom si my, psi z útulku, na nový doma zvykli, ale někdy to nejni to pravý. Neměl jsem ouplně čas si zvyknout, ale zase jsem teda vůbec netruchlil, když jsem se ocit ve svym kotci.

Jsem ošetřenej proti vnějším i vnitřním parazitům, očkovanej, kastrovanej a označenej mikročipem.
V případě zájmu o mou maličkost, volejte Kamile, ta se mnou nejvíc pracuje a ví vo mně ouplně všechno: 778 465 467.

Za fotky děkuju Radkovi Havlíčkovi vividfoto.cz, je s ním dost sranda.