Všechna štěňata našla nový domov.

12. 8. - Nový domov hledá již jen Eliška. Zatím bez vážného zájemce o adopci.

6. 8. - volní k adopci jsou Jenda a jedna Eliška - zlatá fenečka. Bylo by ideální kdyby šli do adopce spolu, aby měl Jenda parťáčku a on nám tady nezůstal sám. Ale pokud najde Eliška nový domov sama, nemůžeme jí tu držet a budeme muset doufat, že Jenda brzy domov také najde u rodiny, která již pejsky má. Je pro něj důležité, aby měl psího parťáka.

***
Štěňátka byla pohozená v lese, zanechána svému osudu, ale naštěstí byla nalezena a nyní jsou již v pořádku u nás. Všichni přišli silně zablešení a začervení - již jsou ošetření antiparazitiky. Jsou jim asi dva měsíce a váží, až na Jendu, okolo pěti kilo. Jedná se o křížence, nejspíše australské ovčáka či krátkosrsté kolie a kdo ví čeho, v dospělosti budou střední až velcí. Téměř jistě se jedná o double merle křížence - tedy o štěňata, jejichž oba rodiče měli merle gen, což je velmi nebezpečné. Je s tím spjato hodně genetický vad a problémů. Nejčastěji slepota, hluchota a epilepsie či špatná funkce některých orgánů. Noví majitelé tedy musí problematice rozumět a počítat se zvýšenými náklady na veterinární péči o tato štěňata.

PROSÍM, ADOPCE ZODPOVĚDNĚ ZVAŽTE A NASTUDUJTE RIZIKA!

Jedná se o tři fenečky:
Zlata (70 F) - odjela do nového domova
Eliška (73 F) - volná k adopci
Bertička (69 F) - odjela do nového domova

Dva kluky:
Jonášek (72 F) - odjel do nového domova
Jenda (71 F) - béžovobíly, váží deset kilogramů - je to bráška, ale je díky postižení - doble merle, jinak velký a bohužel vrozeně zcela slepý a hluchý. U něj bude nutné zajistit mu profesionální výcvik, jelikož trénink hluchého a slepého psa není vůbec snadný a nezkušený člověk si s tím neporadí.

Podmínka adopce bude kastrace v dospělosti!

Adopce řešíme pouze osobně v útulku nebo telefonicky - 773 791 322.

Co se týče Jendy:

Je třeba si uvědomit, že Jenda je velmi vnímavý a citlivý pejsek, díky absenci některých smyslů, používá bravurně jiné a má navíc takový šestý smysl. Níže je popsáno z pohledu osobní zkušenosti, že je to vlastně hračka, ale i tak je třeba to nepodcenit a s Jendou cvičit s profíkem, aby se nic nepodcenilo a vše se dobře naučil. Výcvik je u něj zcela základní element ke spokojenému životu. Kdo dokáže bez problémů vychovat a vycvičit zdravého pejska, by měl i Jendu zvládnout. Bude to jen o tom, se učit. A teď nemyslíme Jendu. I jeho majitel a rodina se toho od něj hodně naučí. Jak říct něco beze slov, jak naslouchat tichu. Jenda Vám život obohatí a zjistíte toho hodně nového a krásného.

Zkušenosti od paní Marianny, která má doma pejska, který byl od narození slepý a hluchý aneb příběh Jupitera:

Marianny pejsek je nyní tříletý, a byť začátky výchovy byly náročnější, je to veselý, skvělý a neuvěřitelně šťastný pes. Marianna píše, že to s ním není nijak komplikovanější než se zdravým psem a že žijí život naplno. Všechny má rád, všude s paničkou chodí, a kdyby neměl ke svým problémům ještě epilepsii, byl by zcela bez omezení.
Zprvu měl její pejsek problémy s obsesivní poruchou – točil se dokola, honil neexistující věci, což bývá v těchto případech častý problém. Nejspíše z nedostatku podnětů pro pejska. Ale jakmile odbourali toto, byla to prý hračka. Navíc Jenda tento problém naštěstí nemá, ale situace se může změnit, až nebude mít okolo sebe sourozence a bude mít být víc sám. Proto je třeba, aby sám nebyl.
„Jenda vypadá dle videí úplně úžasný, pravda takový pohodář a rozvážný. S tím to bude podle mě snadné. Můj byl jako štěně strašně hyperaktivní, na nic nedával pozor a neměl pud sebezáchovy.
V základě je to podobné jako u jiných štěňat, ale hrozně klíčová je socializace. Nesmí mít tendenci uzavírat se do sebe, stále se okolo něj musí něco dít. Musí se co nejdříve setkat se vším, co bude v životě muset znát – různá prostředí, dopravní prostředky, pachy, lidi, zvířata, děti…
Musí se učit na vodítku, aby ho vnímal jako komunikační nástroj. Aby reagoval na potáhnutí, prověšení, cuknutí. Dá se tak naučit přivolání a třeba na rychlé cuknutí povel „zastav“. Přehazování vodítka ze strany na stanu měnit směr. Směrovat psíka vodítkem, aby vždy rozuměl, kam má jít – podle svého vodícího člověka. Vodítko je takovou bílou hůlkou, která mu říká, kam se jde. Je to zcela klíčové a je třeba se tomu maximálně věnovat. Majitel musí psa naučit netahat a neignorovat psovoda, jako to člověk běžně vidí venku. Majitel i pes musí být venku sehraní, vždy se na sebe soustředit a spolehnout. Je to ale zase skoro stejné, jako u jiného psa. Vodítko obecně nemá být pojistka proti zdrhnutí, ale komunikační nástroj.
Učení čehokoliv je zase snadné, ale je třeba být u sebe. Učí se pozitivně, ale místo slov nebo gest se používají doteky. Je to jiné, ale vlastně krásné, protože jste stále v kontaktu. Dá se k tomu použít i prodloužení – tyčka s měkkým koncem anebo přímo ruka. Běžné upozornění, že se bude něco dít, mít jako dotyk na čumák, pes ví, že si mě má všímat a jít ke mně. Sednutí - ťuknutí na zadek, lehnutí - pohyb ruky po hrudi směrem dolů, pac - dotyk packy a tak dále. Je možné pejska naučit skoro všechno, princip je stejný, jen povel se dává jinak.
Pokud je člověk zvyklý na trénování s klikrem, i to je možné, jen se kliknutí nahradí nějakým dotekem. Případně je možné použít vibraci na obojku. Jsou i případy lidí, kteří přes vibrace naučili pejska na přivolání z velké dálky. Jelikož psi mají super čich a Ti hluchoslepý jsou na tom ještě o dost lépe. Dokáže vibrace pejska upozornit na to, že má přijít a on si Vás najde. Používat se to ale dá jen na zabezpečeném pozemku, a kde víte, že nejsou žádné nebezpečné překážky. Celkově je pro pejska důležité mít občas výběh, bez pravidel. Proto je dobré mít k dispozici zahradu, kterou zbavíte všech nebezpečných nástrah. V novém prostředí je pejsek opatrný a prozkoumává, ale když je pak doma, pohybuje se suverénně a pokud se někde objeví nová díra, může do ní spadnout. Stejně tak, když v bytě postavíte stoličku do místa, kde je pes zvyklý rychle proběhnout, dost pravděpodobně dojde k srážce.
U mého pejska to s nalezením nefunguje, najde mě, maximálně tak do dvou metrů, dál už ne, ale prostě za ním jen víc na zahradě chodím, když mu něco chci :-). Nebo mi ho dovedou ostatní, ale k tomu se dostanu.
Možná to zní divně, ale je třeba pejska od prvního dne učit používat čich. Někdo to může zvládat velmi dobře sám, ale můj borderák moc nos používat neuměl. Proto jsme cíleně zařadili čmuchací hry, hledání pamlsků, nosework a velmi mu to pomohlo se více soustředit na pachy. Jak pak roste, čich a hmat se mu hodně zlepší a pokud ho člověk umí navést, naučí se na tyhle dva smysl spoléhat, využívá je a snadno spolupracuje. U psů, kteří jsou motivovaní na hračky, se s tím dá pěkně pracovat, jelikož se soustředí na pach hračky a dá se dle něho navádět. Stejně jako pes pozná hravě změnu povrchu a i to se dá využít – po trávě se běhá, po betonu/asfaltu ne.
Celkově vše co buduje společný vztah je super – kontakt, hry, tahání o hračky, cvičení. A hlavně ta důvěra, že vždy je u něj někdo, kdo ho nenechá bloudit. Já osobně bych ho určitě doporučila adoptovat k dalšímu psovi, neskutečně jim to pomáhá. Můj pes vyrůstal ve smečce a spoléhá se na to, že nikdy není sám, vždy najde kontakt a oporu. Ušetří to i majitele hrozně práce a běhání, učí se od druhého. Plus když chci přivolat hluchého Jupitera, jen zavolám psa, který je u něj nejblíže a on ho automaticky následuje. Takhle se toho celkově moc naučil a i komunikaci mezi psy. Když je pak pes hodně sám a venku potkává cizí psy, může se bát a být nejistý a proto pak ke psům celkově nenajde cestu. Takže určitě není dobré, aby byl jedináček.
Ideální pro něj bude rodina, kde už psi jsou, u majitele, který skvěle ovládá pozitivní motivaci a má cit pro psy. Samozřejmě to není nic pro začátečníka, který neumí vycvičit ani zdravého psa. Opravdu dost důležitý je dům se zahradou, anebo případně byt, ale tak aby byl blízko uzavřený výběh, aby mohl pes i běhat navolno. Bohužel mimo oplocený prostor nikdy nemůže být bez vodítka.
Když si člověk zvykne na jisté změny, po pár měsících si úplně přestane uvědomovat, že ten pes vyžaduje nějaký jiný přístup. A vlastně to není nic, co by nezvládl běžný pejskař, ale musí mít ten správný cit, základní znalosti výcviku a hlavně ochotu se učit.
Hlavní je také nelitovat! Tito psi milují život, jaký je. Jinak ho neznají a není třeba kolem nich fňukat a vyhýbat se poznání světa. Můj není nikdy sám, chodí s námi od štěněte všude – restaurace, výlety, návštěvy. Je vyloženě „přesocializovaný“ a nic ho nestresuje, uprostřed rušné ulice si lehne a tvrdě usne a nic ho netrápí. Což je výhoda toho, že neslyší a nevidí, nemá ho totiž moc co děsit, když je u svého člověka, kterému věří. Navíc může chodit i na koncerty a taky si nestěžuje na hlasitou hudbu :-). Celkově výhod Jupitera je hodně, objevila jsem jich mnoho, je to jen o úhlu pohledu.“

Jiný majitel double merle, ještě z inbreední linie. Stránka je v angličtině, ale je zde hodně tipů a rad:
https://www.facebook.com/pg/BrailleTheDoubleMerle/about/?ref=page_internal